Středník: lze zvítězit nad smrtí?

Otázka: Pojmenuj smrt nějakou přezdívkou.

Téma: Smrt je to, co každého člověka čeká a nemine. Někdo se jí bojí, jiný na ni čeká s nadějí, že ho vysvobodí ze strastí světa. Lze se na ni dívat s optimismem?

 

Nápověda: Čas našeho života – co bylo před ním a co bude po něm? Lze zvítězit nad smrtí? Je to depresivní? Jak se k tomu máme nebo budeme stavět: Smrt vědecky – konec všech biologických činností. Je absolutně nevyhnutelná?

Jaké jsou možnosti: Otázka a cesta víry: koncept smrti, brát smrt jako fakt – je normální a nevyhnutelná.

Co je lepší – víra nebo nevědomost?

Jsme smrtí obklopeni: v TV, ve zprávách, ale zároveň jsme od ní izolováni. Jsme v kontaktu s reálnou smrtí? Je to posvátná součást života jako narození?

Jaký vztah ke smrti Tě identifikuje?

 

Reflexe:

Nemyslím si, že smrt potřebuje přezdívku. Potřebuje pouze přívlastky a těmi se vždycky dokresluje: namátkou tragická, milosrdná, náhlá, zbytečná, lehká nebo těžká a nakonec trýznivá.

Kdysi jsem četl zajímavé sci-fi knihy od Stanislava Lema. Jako kluka mne fascinovala kniha Astronauti, potom knížečka Z deníku Iljona Tichého, Lemova virtuálního astronauta, který navštěvoval různé obydlené planety a v podstatě tam všude řešili podobné problémy. Zapamatoval jsem si Lemovu větu – proč by nás mělo děsit, co bude po naší smrti, když nás neděsí, že jsme tu nebyli před naším narozením (to nás ale občas děsí a většina z nás je raději, že se narodili dnes, a ne třeba před 1000 lety). Na jiné planetě tam lidé diskutují o smrti s Otcem robotem, který se jim něco snaží vysvětlit, ale moc mu to nejde, a poslední scéna, kterou si z deníku pamatuji, je bouřlivá diskuze před jakousi továrnou, do které lidé na jedné straně vstupují a na druhé z ní padají kamenná kola. Končí to tak, že když se vchod do továrny opět otevře, diskuze skončí a všichni lidé se nahrnou dovnitř.

Jinak smrt má přece krásnou přezdívku zubatá – a někdy s kosou.

Filozoficky si můžeme ponechat nějakou naději, že po smrti se naše duše od těla oddělí a zamíří někam, kam s tělem vejít nemůže.

I ta inkarnace má něco do sebe, jen ta návaznost jednoho na druhého mi tam chybí, ale materiály se za ta staletí moc nezměnily, nicméně tu nějaká genová nesmrtelnost v době omezené fyzikálními ději jistě existuje, a to u lidí i u zrn, cibulek a semenáčků.

Pavel O., 25. 4. 2022