Středník: Bůh jako otazník, anebo vykřičník?

Otázka: Bůh.... co Vás první napadne?

Téma možná zdánlivě jednoduché anebo až příliš složité, mnohokrát probírané, mnohokrát řešené i vyřešené s otazníky a vykřičníky. Bůh jako otazník i jako vykřičník je určitě správně, písek v kruhu, rýha nebo kámen… s otazníkem.

Co mne může prvně napadnout. Nic. Delší mlčení, a pak možná nějaké vzpomínky na první setkávání s problémem slova nebo pojmu Bůh. S něčím podobným se jistě setkával na své životní pouti každý z nás. Někdo měl cestu snazší a někdo klikatější anebo i trnitější.

Ta moje byla určitě hodně klikatá. Moji rodiče se brali v kostele a mne nechali pokřtít na podzim roku 1948 v církvi Československé husitské. Dál to mohu přeskočit až někdy do roku 1970, kdy mne oslovil jeden z mých spolužáků, pokud si vzpomínám, z nějaké Wilkinsonovy charismatické církve, a dal mi k tomu pár jejich malých brožurek. Ty mne určitě zaujaly, ale co se pamatuji, tak moje první reakce byla, že Bůh je něco jako zajíc v pytli.

Nezlákalo mne to, zůstával jsem dál tápajícím ateistou, spíš materialistou a studentem technické vysoké školy, kde prostor pro nějakého Boha byl jenom v náznacích tápající fyziky a astronomie.

Teprve po přejití nějakých bouří za vojenské povinné služby a pracovního zařazení a životního usazení, byv stále sám a bez závazku, prošel jsem si časem, kterým tak nějak jistě prošel každý z nás – otázkou, zda být, či nebýt, a tato otázka většinou přichází s otázkou po smyslu života a obě tyto otázky souvisí anebo spíš předcházejí otázce po významu slova Bůh.

Začal jsem se proto zabývat intenzivně samostudiem filozofie, hojně jsem navštěvoval vědeckou knihovnu, četl a dělal jsem si i výpisky. Z filozofické záplavy informaci jsem se asi nejvíce přikláněl k existencionalistům počínaje Kantem a pokračujíce Sartrem a Camusem. Dalším, kdo mne hodně zaujal, byl Zbyněk Fišer s jeho Útěchou z ontologie. Z něho si stále pamatuji jeho úvahy o substančních a nesubstančních ontologických modelech. Bůh byl pro něj definován substančním modelem, kdy je člověk od Boha jakožto od základní substance odvozen. Fišer (Bondy) ale substanční model zavrhuje. V tomto modelu je totiž podle Fišera-Bondyho Bůh sice tajemný, ale jeho jediným tajemstvím je jeho zbytečnost. Nakonec propaguje tehdy materialismu a buddhismu bližší nesubstanční, v podstatě panteistický model, ve kterém má každá bytující jednotka schopnost božské kreativity.

Čas běžel dál, přiženil jsem se do vážené rodiny tradičně spojené s Jednotou bratrskou, přizpůsobil jsem se používané liturgii. Rád jsem zpíval bratrské písně a naučil jsem se i základům sborového zpěvu, ale názorovou volnost jsem si, někdy i pro mne pod nežádaným, ale vždy slušným tlakem, ponechával.

V další životní etapě jsem to v šedesáti letech dotáhl až na mladého vědce (byl jsem pracovně zařazen jako junior researcher), a postupy vědy mám v sobě i tím pádem už nějak zakomponované.


Shrnuto: Bůh pro mne zůstává mnohobarevnou hypotézou a jednou z nich může být i kruh na písku …

Pavel O., 28. 2. 2021