Reflexe uživatelů

Otázka z Kompasu


Reflexe

Co tím Bůh chtěl říct?
Chceme-li hlouběji porozumět nějakému uměleckému dílu, nestačí zpravidla spokojit se s tím, jak působí na nás. Je třeba se ptát i na to, co jím chtěl vyjádřit jeho autor. S porozuměním světu je to zrovna tak, ať už je jeho autorem kdokoliv.

Rozhlédněte se kolem po světě a položte si tu otázku: co mi/nám tím chtěl autor asi říct?


Dobrý večer, myslím si, že autor světa dal jeho obyvatelům - aspoň těm, kteří mohou něco změnit - svobodnou vůli. Není tedy i autorem toho, jak to na světě vypadá. Je to, jako bych za svůj nepořádek vinila stavitele domu.

S pozdravem Věra Z., 12. 1. 2021

     
Stárnutí a smrt –
přirozený vývoj každého života
I o těch nejmladších se dá říct, že každým okamžikem jsou o něco blíž smrti. Téma stárnutí a zániku se týká naprosto každého, je naprosto přirozené, a navíc se v něm skrývá cenný poklad – udržování rovnováhy. To jen naše doba z něj uměle udělala strašák.
Jaký postoj máte ke smrti? Jste ochotni si o tomto tématu povídat, sdílet svoje pocity?

Rychlá odpověď dávno před koronavorovou krizí zněla, že "všichni jsme smrtelní, jen na to většina lidstva zapomněla". Tím jsem vytáčela doktory, kteří mě před deseti roky nutili k transplantaci plic, prý okamžitě, nutně, jinak umřu. Ještě jsem tu, páni doktoři!
Delší dobu se potýkam se svou "smrtelnou" nemocí, lékařsky jsem už pár let mrtvá. Vypnu-li si přívod kyslíku, vlastně do půl hodiny umřu. Děkuju Bohu a zdravotní pojišťovně za každý den navíc, je to tu prima, i když všichni okolo fakt blbnou v panice o život. Místo toho, aby žili.
Většina lidí ze slova smrt šílí. Věda a medicína prodlužují život, většinou do pacientů sypou hrsti prášků a nebo jim něco vyříznou, napojí tu a nebo tamtu hadičku, no a dotyčný to buď někdy odpojí sám a odejde domů a nebo už ne, a tak je napojen, ale taky žije. Medicína překročila mez lidství, z lékařů jsou Bohové, kteří se všemi léky a přístroji umějí změnit i nemožné. 
Vrátím se k otázce. Můj názor zní. Všichni jsme smrtelní, jen na to většina lidstva zapomněla. Život je cesta k naší smrti, žít je od slova život. A šťastný ten, který jde svou dlouhou cestu a pozná lásku, má rodinu, nenechá si vzít svou důstojnost a přitom každý den a chvíli přijímá s pokorou a vědomím, že až dojdeme k cíli, umřeme, no a že je to tak dobře. Příroda, jejíž jsme součástí, to tak zařídila, tak to má být. Tělo není biologicky stavěno na tisíc let pozemského života. Ani na sto let plnohodnotného důstojného života. 
Světlo naše ano. To je navěky. Ale to je tajemství. Však víte. Dobrou noc všem světýlkům. A nenechte se strašit. 
Pavla S., 9. 1. 2021
     
Jak (ne)nalézt Boha

Lidé často hovoří o cestě k nalezení Boha, touží po jeho nalezení. A také by bylo možné mít obavu z toho, co bychom případně nalezli.

Je Bůh pro vás to, co hledáte? A pokud ano, máte z jeho nalézání nějaké obavy?

Kam se nám vzdaluje Bůh?
 
Co je zdrojem naděje v boji proti tísnivosti? Tento domácí úkol ze Středníku Obce širšího společenství NSČU mne inspiroval k následující odpovědi:
Snad ještě existuje jeden univerzální zdroj naděje, a to je víra, že všechno, co se kolem nás děje, má nějaký racionální smysl.
Ptal jsem se, zda ta odpověď už není příliš ateistická, protože racionalitu smyslu posuzujeme zatím pouze a opět my, prostřednictví naší mysli.
Odpovídám si, že tomu tak není, protože v rámci naší tradiční křesťanské víry by tomu ten racionální smysl měl dávat právě Bůh.
Kdybych byl buddhista, měl bych v odpovědi jasno, jediným výsledkem hledání racionálního smyslu je Buddhova odpověď, že tady nic racionální smysl nemá a jedinou racionální možností je se z tohoto bludného kruhu bytí vyvázat Buddhovou cestou do věčného klidu, který my racionalisté ztotožňujeme s nicotou.
Další jednoduchou odpověď dávalo právě křesťanství, které je v podstatě skrytým gnosticismem… Jediným racionálním smyslem v tomto nejistém světě je víra v posmrtný věčný život dosažitelný Ježíšovou cestou.
Nejjednodušší odpověď asi dává islám, který preferuje osudovost, vše je v božím plánu zapsáno předem a nikdo to bez božího posvěcení nemůže změnit.
Další myslitelné víry už jsou většinou jenom mixem těchto tří základních principů.
(V každém případě nastávají problémy, snad jedině mimo buddhismus, když lidé ten jejich vlastní plán začínají vydávat a nebo si ho pletou s tím božským plánem...)
A racionalistům a ateistům tak aktuálně zbývá se pouze k jedné z těchto tří cest více méně přiklánět.
Je také zajímavé sledovat vztah lidí a jejich bohů v lidské historii.
V Egyptě měli po většinu času jednoho Boha (kromě jeho dalších různých poskoků), který ráno vstával a večer šel zase spát a veškerá snaha egyptských kněží se upínala k jeho trvalému buzení.
Pro Řeky jejich bohové sdíleli pozemský svět s nimi, sídlili na horách, v mořích, v sopkách atd. a měli i svoje přidělené úkoly.
Římané v principu řecké bohy převzali, pouze je zabudovali do soch a pozavírali je v chrámech.
I Židé měli svého Boha, s kterým občas museli komunikovat a občas se jim v nějaké podobě zjevoval a sídlil převážně na vrcholcích Sinaje a občas na ně seslal nějaký ten krvavý trest.
Jistý vývoj zaznamenala i filosofická a geografická představa světa. Za Ptolemaia byl svět placatou deskou, kterou na svých bedrech nesl obr, případně pak želva na svém krunýři.
A nade vším panovali Bozi se Sluncem a někde nad hvězdnou oblohou rozsvěceli nebo zhasínali hvězdy.
Když mořeplavci začali zjišťovat, že ten pomyslný krunýř želvy nikde nekončí, dospěli v Kolumbovi k přesvědčení, že Země je koule, kterou bude možné obeplout, což se vzápětí podařilo prokázat. Země však zůstávala výsostně ve středu božského plánu.
To se po Ptolemaiovi snažil prokazovat i astronom Tycho de Brahe. Jeho snahu však svými astronomickými pozorováními a výpočty nahlodal další astronom Johanes Kepler a zemskou výsostnost potom zcela zrušil astronom i kazatel Mikuláš Koperník.
Zde je možné se prvně zamyslet, proč to církevní otcové nesli nelibě a po staletích lze tuto nelibost i chápat – při všech těchto objevech se totiž všemocný a opatrovnický Bůh začínal lidem vzdalovat a v něm také garant lidských zákonů a morálky. To, že církevní otcové vědě likvidující božskou moc a aureolu bránili, tak určitě nebyl jenom důsledek jejich nevzdělanosti.
Věda se ovšem ve svém pátrání po realitě nezastavila, a tak se záhy naše sluneční soustava ocitla na chvostu galaxie tradičně nazývanou v dávnověku mléčnou dráhou a ani to ještě nebylo dost, brzy se i naše galaxie stala jen jednou z mnoha podobných a neskutečně vzdálených galaxií dokonce v rozpínajícím se vesmíru.
Kam se nám proto vzdálil Bůh? Za kterou galaxií ho teď máme hledat? A má to všechno ještě nějaký racionální smysl? Musíme doufat, že má...

Pavel O., 14. 12. 2020










 

Logo
© 2009 - 2016 Obec širšího společenství