|
S příchodem rána, zatímco se probouzím vstříc
požadavkům nového dne a nového týdne, mé myšlenky se obracejí vůči životu,
vůči lidem, světům krásy a strádání, abych se opět ptal “nač?” a “proč?”.
Tím, že přicházím do tohoto místa shromáždění, a
tím, že hledám a sdílím s těmi, kdo jsou na tom podobně jako já, tak
nacházím určitý smysl, určitý význam, určitý klíč k řešení všech těch
bouřlivých zkušeností v mém vlastním životě i v běžném životě světa. Vidím
radost a smích, lásku a soucítění, pravdu a krásu, a jsem povznesen a rád;
ale pak spatřím bolest a zármutek, nenávist a nedůvěru, faleš a ošklivost, a
můj duch se potápí k hlubinám obav a strachu.
Jsem překvapen a zmaten a neschopen pochopit to a
vysvětlit to. V jednu chvíli pláču radostí, v příští chvíli pláču bolestí.
Vidím štědrost a sobeckost, laskavost a krutost, naději a beznaděj. Co si
mám počít s touto životní zkušeností?
Protože v životě je tolik dobrého, proto sem přicházím. Chci, aby toho
dobrého bylo víc, chci se o to přičinit; chci dobro posílat dál všude kolem,
tak aby druzí to také spatřovali a byli uzdraveni. A protože v životě je
tolik, co je škodlivé a zlé, proto zde hledám lepší porozumění.
Tak se staň, že v této tiché chvíli přemýšlení,
naslouchání, hovoření, zpívání, rozjímání a sdílení paprsek světla prosvítí
tragické složitosti života, abych mohl jít dál ve víře a naději. |
