|
Hora je mi nadějí, k ní se chodím uzdravovat z ran, když mi nějaké lidé
uštědří.
Naleznu kámen, osvětlený sluncem, a potok, ve kterém voda jemně
zurčí, a stromy, z nichž každý je mi společníkem.
Musím tam pobýt
dlouho, dokud nepocítím vnitřní růst, daný mi posilou z kamene.
A pak
ten potok mnou protéká, a nemohu už vnímat rozdíl mezi mnou a vysokými
stromy.
Potom vím, že nic se mne nedotýká, a nic mne nenutí k útěku.
Hora je mi pomocí, a já ji nosím v sobě.
|
