Putování za mytickým tichem hor, kopců, vrcholů

Žluticko, 6. dubna 2013

Letos jsme přesně týden po Bílé sobotě uzavřeli několikaletý projekt Obce širšího společenství nazvaný Krajina jako duchovní dědictví. Během jeho trvání jsme se mimo jiné sedmkrát vydali na pěší putování českou krajinou. Tentokrát – posedmé a v rámci tohoto projektu naposledy – jsme navštívili zajímavá místa v povodí řeky Střely poblíž městečka Žlutice v Karlovarském kraji.

Stejně jako vloni touto dobou na Volarsku se nám jaro ukazovalo zatím spíše váhavě. Ani kvítek, ani nitka svěží mladé trávy, jen při blízkém prohlédnutí člověk zaregistroval narašené pupeny stromů, které jediné signalizovaly mezi ostrůvky posledního sněhu, že se příroda budí. Ale mělo to svou výhodu: tato cesta byla totiž koncipována jako putování za mytickým tichem kopců, vrcholů a hor. A chcete-li vnímat takové ticho, budete to mít usnadněné právě v čase, kdy ještě všechno živé vesměs spí (kromě skřivanů ovšem; ti dostáli pranostice a nadšeně nám „vrzali“ nad hlavami, ačkoli teplota jen neochotně přelézala nulu směrem vzhůru.

První část cesty jsme věnovali poutnímu místu Skoky. Vyrazili jsme z malé vesničky Polom, kde náš autobus zaparkoval doslova tam, kde končila cesta – před hromadou hlíny a kompostu a dál jsme pokračovali po svých. Krajina Žluticka je velmi malebná; zprohýbaná a zvlněná mnoha dolíčky a kopci s četnými hájky a lesíky velkými tak akorát, aby přes ně a kolem nich ještě zbýval prostor na výhledy po horizontu. Za jedním takovým remízkem se najednou vynořil ve stráni položený hřbitov a záhy i dvě typické robustní věže siluety skockého barokního kostela Navštívení Panny Marie. Skoky bývaly ještě v roce 1945 klasickou vesnicí, ovšem pak jejich přirozený vývoj rychle ukončily dvě smutné události: nejprve poválečný odsun velké části původních obyvatel, tedy těch německy mluvících, a pak komunistická zvůle, která mocí shora zvrhle určovala, která z pohraničních osad bude odepsána jako ves na dožití a která bude mít více štěstí a bude neochotně vzata na milost.

Skoky štěstí neměly, a tak z nich dnes zůstal jen ten hřbitov, vybydlené torzo hostince, spousta zbytků obvodového zdiva zaniklých stavení a kostel – kdysi hostící desítky tisíc poutníků ročně, dnes na pohled velmi zanedbaný, ovšem alespoň konstrukčně zajištěný a s dobrou střechou. Bylo zvláštní stát na polorozvalených prastarých kamenných schodech před jeho monumentálním průčelím (za nímž se skrývá nečekaně subtilní jednolodní stavba) a představovat si, jak k němu divokým neosídleným údolím od Teplé proudí dav poutníků. Něco podobného se v naší zemi už asi zažít nedá, ovšem měla jsem štěstí, že jsem takovou pouť, tisíce a tisíce lidí vinoucích se v jednolitém hadu po horských stezkách k odlehlému poutnímu místu v horách, zažila v Rumunsku, kde jsou podobné zvyky dosud živé. Byl to neskutečný, téměř pohádkový zážitek, při němž jako bych se ocitla v jiném čase. A před oprýskaným a opuštěným skockým kostelem jsem si v duchu opakovala: „tak tady to bývalo podobné“… Jak těžko uvěřitelné!

My jsme Skokům věnovali alespoň chvíli našeho poutnického času a několik písní s kytarovým doprovodem z autorské dílny Miloše Hlávky – to je již typická a nedílná část našich cest.

Druhou naší zastávkou byla malá víska Vladořice, odkud jsme vzápětí zahájili výstup na náhorní plošinu Vladaře, jedné z mála stolových hor u nás. Ačkoli Vladař není vysoký, cestu nahoru nám ztížil zledovatělý povrch úvozové cesty. Tající sníh a následné mrazy udělaly své, a tak jsme měli putování nečekaně zdramatizované malým horolezeckým dobrodružstvím. Ne všichni kvůli němu došli až nahoru, kde jsme měli jediný cíl: najít zbytky pravěké umělé nádrže, dnes označované jako mokřadové jezírko. (Lilie zlatohlavé, vzácná letní ozdoba této plošiny, bohužel ještě nekvetly.) Podařilo se, samozřejmě, byť bylo ukryté za hradbou šípkových a trnkových keřů a poněkud vzdálené od značené turistické stezky. Děti hned s radostí zkoušely, zda je led udrží (udržel) a my ostatní chvíli přemítali o tom, jak asi tahle plošina vypadala v době, kdy obyvatelé zdejšího oppida (o stovky let staršího, než je například slavná Závist) tuhle velkolepou nádrž s velkou péčí udržovali čistou, neboť byla jejich jediným zdrojem vody – užitné i posvátné.

Cesta nazpět po ledovce byla ještě obtížnější než výstup, ale zvládli jsme to všichni bez újmy na zdraví. Za odměnu nás čekala poslední zastávka, v zámeckém pivovaru v Chyši, abychom nad teplými i studenými nápoji vespolek probrali bezprostřední zážitky a dojmy.

Tenhle výlet se myslím velmi podařil a náš poutnický cyklus se jím výborně uzavřel. Všem, co s námi více než dva roky chodili českou krajinou, chci touto cestou poděkovat a věřím, že se každému z nich stejně jako mně povedlo objevit v naší zemi místa, která neznal, avšak hned při prvním setkání si je oblíbil a zavázal se sám pro sebe se k nim vracet. Smyslem našich putování mělo být „ohmatání si“ některých méně známých lokalit a zkusit je vnímat jiným způsobem, než je běžné. Prožít v nich meditaci, spojit si je s hudbou, hledat základní prvky, z nichž se skládají, uchopit jejich duchovní podstatu z méně běžných úhlů pohledu. A to se myslím plně podařilo.

A ještě jednu věc bych chtěla závěrem zmínit. Když jsem se při zpáteční cestě z Chyše do Prahy rozhlížela po autobuse, uvědomila jsem si, jak úžasně funkční společenství unitářů i neunitářů se během těch sedmi cest utvořilo. Jeho jádro s námi jezdí již pravidelně a nově příchozí do něho zcela přirozeně zapadají. I díky tomu jsem při návratech z našich cest čím dál častěji slýchala zhruba tuto větu: „Líbilo se mi s vámi, až pojedete příště, určitě mi dejte vědět!“ To je pro naši obec ta nejlepší odměna za to, že s ideou putování přišla a v jejich pořádání vytrvala, byť to vždy nebylo jednoduché.

Obec širšího společenství slouží potřebám všem, kteří se nemohou zúčastňovat života našich obcí. Bez ohledu na místo bydliště nabízí zázemí a duchovní domov v rámci českého unitářství všem, kteří se zajímají o duchovní otázky.

Logo
© 2009 - 2016 Obec širšího společenství