Sochař bolesti, básník samoty

19. října 2013

Podzimní sérii (nejen) unitářských cest za spiritualitou v lidské tvořivosti jsme uzavřeli s babím létem, krátce po polovině října. To jsme se vydali nejprve na Táborsko a pak na Vysočinu za dílem a domovským prostředím dvou osobností, jimž byla víra v Boha v tvorbě úhelným kamenem.

První zastávka patřila Františku Bílkovi a jeho rodnému Chýnovu. Esenci z Bílkova umění jsme si prohlédli v jeho domě a ateliéru zároveň, tedy v nejautentičtějším možném prostředí. A protože byl krásný slunečný den, který přímo vábil k procházkám, došli jsme pak i na místní hřbitov, kde je několik sochařových plastik včetně té nejmonumentálnější, která dotváří jeho vlastní hrob. Z velikých javorů se při každém zavanutí větru sypaly teple zbarvené listy, a jemně tak podtrhovaly dynamiku Bílkových děl.

Poté jsme chvíli pokračovali autobusem; potřebovali jsme se přesunout asi o šedesát kilometrů dále severovýchodním směrem, téměř k Havlíčkovu Brodu do maličké obce Petrkov. Ovšem i tento “pouhý” přejezd přinesl nevšední zážitky: to když se pan řidič s námi nebojácně pustil polními cestičkami, kudy jistě nezřídka chodíval i Bohuslav Reynek, ať již jen tak, nebo k petrkovské zastávce místní lokálky. Díky tomu jsme si z básníkovy domovské krajiny, důležité zejména pro jeho raná díla, mohli prohlédnout více, než jsme původně doufali.

Po krátké chvíli věnované Reynkově statku a hlavně jeho zahradě s magickou atmosférou jsme ještě jednou přejeli autobusem, tentokrát jen kousíček, do Svatého Kříže. Tam jsme vyhledali Reynkův hrob. (Jak milé bylo objevit na hřbitově knihu! Je tam pro poutníky a poutnice zastrčená mezi náhrobní stélu a desku a kéž tam zůstane.) Odtud jsme pak pokračovali pěšky směrem na Havlíčkův Brod. U takzvaných Lázní Petrkov, jejichž zanedbané budovy se snad právě dočkávají revitalizace, jsme se pod překrásným obrovským červeným dubem zastavili k již tradiční chvíli věnované hudbě a rozjímání. A pak dál, lukami, remízky i lesíky podél potoka Žabince až k historickému Strakovu statku a maličké železniční zastávce Dolík. Tam na nás již čekal autobus, aby nás odvezl k poslednímu cíli naší cesty, na náměstí do Havlíčkova Brodu. Jednak abychom se podívali k místu, kde reynkovský příběh donedávna pokračoval malým nakladatelstvím a literární čajovnou Susanne Renaud, jednak abychom si po dni plném zážitků dopřáli chvíli spočinutí u kávy či jiných nápojů a každý z nás si mohl po svém vše prožité v mysli v klidu vstřebat, nebo případně i ventilovat – to především ti nejmladší účastníci.

A jelikož se tím uzavřel další, již třetí ročník našich cest krajinou s duchovním přesahem, chci alespoň takto na dálku poděkovat všem, kdo s námi jezdí (mnozí již pravidelně), a pomáhají tak vytvářet osobitou a úžasně milou atmosféru, která tato naše setkávání na pouti již neodmyslitelně provází.

Obec širšího společenství slouží potřebám všem, kteří se nemohou zúčastňovat života našich obcí. Bez ohledu na místo bydliště nabízí zázemí a duchovní domov v rámci českého unitářství všem, kteří se zajímají o duchovní otázky.

Logo
© 2009 - 2016 Obec širšího společenství