Podzimní putování - Za moudrostí dubů, 18. září

Navzdory meteorologickým předpovědím, které byly značně pesimistické, se nás postupně sešlo celkem sedmnáct, z toho šest dětí. Část nás jela ze Smíchova, druhá část čekala až na Zbraslavi. Putování jsme zahajovali na samém břežanském konci Zbraslavi, pod ostrohem zvaném Šance, na němž se rozkládá menší část pozůstatků oppida Závist. Těsně pod vrcholem stoupání jsme udělali první zastávku. Představili jsme na ní nový projekt, Rok šamanů, a všechny přítomné děti přitom dostaly nový, tištěný zápisník, nazvaný Za moudrostí šamanů. V jeho první třetině mají vysvětleno, proč a jakým způsobem by se mohly na takovouto „cestu“ vydat, další část zápisníku je pak určena jejich vlastním poznámkám a záznamům.
Také jsme si kratičce povídali o putování a společně přemýšleli, zda je moudrost nějak spojena se stářím, co vlastně může být moudré a jakou symboliku v tom z lidského hlediska mohou mít tak letité stromy, jako jsou duby. Ostatně zbraslavská lokalita nebyla vybraná náhodou: oba tyhle kopce, kde se rozkládalo největší keltské sídliště v českých zemích, jsou dnes porostlé především duby.
Další zastavení následovalo po dosažení náhorní plošiny – hovořili jsme o Keltech, kteří tu žili, a každý dostal úkol najít si během dalšího úseku cesty nějaký co nejstarší přírodní předmět, třeba kámen. U zakrslých prosluněných dubů na vyhlídce k protější části oppida, akropoli Hradiště, jsme pak tyto předměty využili při společném ztišení a prožití času, který nás dělí od doby, kdy zdejší duby byly teprve semenáčky a možná tu ještě žili naši předci z doby laténské. Pak jsme z nich udělali kolem nás kruh. Z něj se pak měl každý mlčky rozhlédnout a najít si očima nějaký strom, s nímž mu bude příjemné navázat kontakt – bez dotyku, beze slov, jen pohledem. A pak zkusit vnímat, jak je dokonalou vertikálou, osou, která přijímá moudrost a sílu Země, která kmenem a korunou stoupá vzhůru, a naopak, síla z vesmíru, účinky slunce jí proudí dolů. Tak to má každý strom, ale dub tomu dodává ještě významný rozměr času, věkovitosti. Miloš H. nám k tomu zahrál na kytaru své a Okudžavovy písně – moc krásný doprovod!
Mladší členy výpravy pak na dlouhý úsek cesty plně zaujal sběr duběnek. Z náhorní plošiny jsme pomalu sešli na okraj obce Točná a potom ještě níž, až na dno údolí k Břežanskému potoku. Tam nastala nejdobrodružnější část výpravy, překonání potoka – bez lávky. Marta i Gábi, naše nejstarší účastnice, to ovšem daly zcela bravurně bez mrknutí oka, a kočárek jsme taky přenesli bez úhony. Tím to ale nekončilo, stezka sice vedla po vrstevnici, ale chvílemi na ní byly dost obtížně zdolatelné úseky sesutého břehu. I to ale zvládli všichni, dvouletí stejně jako ti, co jim již bylo osmdesát!
Na rovince před Zbraslaví jsme pak udělali další zastávku. Miloš nám zahrál ještě tři písně a potom jsme se věnovali keltskému výrazu pro posvátné místo: nemeton. Ten je rozšířený a dodnes patrný například v určitých místních názvech ve všech částech Evropy, kterou prošla keltská civilizace. Šlo o to, aby zejména malí „šamani“ pochopili, že nemeton není spojeno se stavbou, ale prostě jen s místem, jakýmkoliv, kde cítím zároveň ochranu, bezpečí a zároveň sílu. Takové místo může pro mne být posvátné. Kdo chtěl, mohl pak své pojetí nemeton vyjádřit značkou z listů. Šest takových výtvorů najdete i ve fotogalerii níže.
Putování jsme zakončili na Zbraslavském náměstí v restauraci, znavení, ale myslím, že všichni spokojení.

Logo
© 2009 - 2016 Obec širšího společenství