Domov - krajina melancholie

14. května 2016

Viklan Husova kazatelna na Benešovsku a poutní kostel sv. Jana Křtitele na Makové hoře u Smolotel

Vztah ke krajině domova lze svým způsobem velmi pěkně vystihnout následujícím citátem: „Není důležité tolik důležité číst knihy jako vracet se k těm, které jsme četli.“
Květnové putování roku 2016 jsme věnovali jižní části prstence středočeské krajiny kolem Prahy, Benešovsku, Sedlčansku a také trochu Příbramsku. Pro charakterizování této části české krajiny ve vztahu k pocitu, který vyvolává v lidské duši, jsme si vypůjčili slovo melancholie (ve smyslu zádumčivost) od Václava Cílka: Ten o této krajině napsal: K jejímu kouzlu patří určitá zasněnost, melancholie, tušení mytických kořenů, propadání se do hlubin pravěku … ke středočeské krajině patří románské kostelíčky, vesnické siluety s bání místního kostela … je zapotřebí všímat si hodnot a barev staveb a horizontu krajiny…“ „Není to heroická, ale spíše lidská krajina, je v ní víc práce a realismu než smělých výbojů a romantických citů. Je půvabná, když se o ni člověk stará, ale začíná být poetická, když toho člověk nechá – asi jako opuštěná zahrada zarůstající křovinami a lesem. Působí prostě a přehledná, ale vždy má nějaké tajemné zákoutí. Dvě desítky pravěkých kultura jí vtiskly únavu, něco klidu a možná i moudrosti.“ (Makom, kniha míst, Praha: dokořán 2004, s. 12.)
Je to krajina bez velkých sídel, ale zato historicky s mnoha malými panstvími, krajina zabydlená, krajina kopců a vršků, které nejsou nikterak vysoké, ale jsou všude, kam lze dohlédnout.
Nejprve jsme došli k takzvané Husově kazatelně – největšímu českému viklanu, majestátně korunujícímu vrcholovou plošinu kopce nad Žemličkovou Lhotou. Je to místo v krajině plné podobných balvanů, „kamenných stád“, na němž se stojí za to zdržet a zažít zdejšího genia loci. Krátká duchovní promluva pod širým nebem zde dostala hlubší rozměr než slova pronesená v jakémkoli interiéru.

Druhým místem, na které jsme se vydali starou poutnickou stezkou, byla Maková hora. Cestou jsme měli možnost vnímat krajinu sakralizovanou staletími náboženských poutí a procesí, akcentovanou mnoha prvky, které k takové krajině náleží: alejí, pramenem vody, pohledově významnými kameny, soliterními stromy..., to vše jako by připravovalo kolemjdoucí na vrcholový náboženský prožitek. Nám jej navíc umocnilo počasí, které zrovna v dané odpoledne střídalo sluneční paprsky s prudkými přívaly deště. Společně strávená chvíle u barokního kostela nám všem snad stála i za toto určité nepohodlí.

Autory fotografií jsou Ondřej Svatoš, Miloš Hlávka, Luboš Zámiš a Kristýna Ledererová Kolajová.

Obec širšího společenství slouží potřebám všem, kteří se nemohou zúčastňovat života našich obcí. Bez ohledu na místo bydliště nabízí zázemí a duchovní domov v rámci českého unitářství všem, kteří se zajímají o duchovní otázky.

Logo
© 2009 - 2016 Obec širšího společenství